Brigáda u pomníku
Před pomníkem už to začínalo pomalu vypadat jako v pralese, samotný pomník už nebyl takřka ani vidět... Bylo na čase s tím něco udělat. A navíc, s blížícím se výročím a hodkama...
Tak jsme na to v sobotu 25. června vlítli. Zprvu jsme mysleli, že to dáme ručně stručně jen s ruční mechanizací, nakonec musela být použita motorová technika, bez které bychom se tam drbkali ještě doteď. Křoviska mizela doslova pod rukama každou minutou. I když to místy nebylo vidět, přesto jsme se nemilosrdně prodírali hlouběji a hlouběji, ke svému cíli. Až jsme se divili, jak nám to jde. Horší už to bylo s kořeny - bylo zapotřebí je vyklučit. Stálo to sice nějakou tu kapku potu navíc a ran krumpáčem a sekerou, ale dařilo se. I díky (opět) motorové, tentokráte kolové technice. Po obědě nás čekal ten horší, spodní kus. No to bylo tedy prorostlé, jedna haluz přes druhou, druhá přes třetí, posléze se z nich stávaly kořeny... No, místy se zdálo, že už nevíme kudy kam, z kterého konce pokračovat. Jau! A ejhle, divoké včely... Podařilo se nám najít hnízdo, odnést je na bezpečné místo, a mohlo se tedy pokračovat. Mezitím i zakracovat vzrostlé a různě rozviklané tújky, které byly umně pospojovány špagátem ještě z doby před patnácti lety, kdy jsme je na výročí rovnali a stahovali. Celkem nám to teď dělalo neplechu, jelikož se všudypřítomný špagát namotával na řetěz. Nakonec se ještě někteří rvali o poslední tújku, aby ji mohli ostříhat. Kupodivu, i nejedna lahvinka se tam našla - jak od piva, tak i od kořaličky - bohužel prázdná. Všude plno tehdy položené geotextilie, která se zachytávala za hrábě. Zbývající kořeny ve spodní části přišly na řadu o několik dní později. Díky svalům a technice také podlehly a tak mohl být celý plac uhrabán a osázen travou. No, něco už tam pak určitě vysadíme.
Tak jsme na to v sobotu 25. června vlítli. Zprvu jsme mysleli, že to dáme ručně stručně jen s ruční mechanizací, nakonec musela být použita motorová technika, bez které bychom se tam drbkali ještě doteď. Křoviska mizela doslova pod rukama každou minutou. I když to místy nebylo vidět, přesto jsme se nemilosrdně prodírali hlouběji a hlouběji, ke svému cíli. Až jsme se divili, jak nám to jde. Horší už to bylo s kořeny - bylo zapotřebí je vyklučit. Stálo to sice nějakou tu kapku potu navíc a ran krumpáčem a sekerou, ale dařilo se. I díky (opět) motorové, tentokráte kolové technice. Po obědě nás čekal ten horší, spodní kus. No to bylo tedy prorostlé, jedna haluz přes druhou, druhá přes třetí, posléze se z nich stávaly kořeny... No, místy se zdálo, že už nevíme kudy kam, z kterého konce pokračovat. Jau! A ejhle, divoké včely... Podařilo se nám najít hnízdo, odnést je na bezpečné místo, a mohlo se tedy pokračovat. Mezitím i zakracovat vzrostlé a různě rozviklané tújky, které byly umně pospojovány špagátem ještě z doby před patnácti lety, kdy jsme je na výročí rovnali a stahovali. Celkem nám to teď dělalo neplechu, jelikož se všudypřítomný špagát namotával na řetěz. Nakonec se ještě někteří rvali o poslední tújku, aby ji mohli ostříhat. Kupodivu, i nejedna lahvinka se tam našla - jak od piva, tak i od kořaličky - bohužel prázdná. Všude plno tehdy položené geotextilie, která se zachytávala za hrábě. Zbývající kořeny ve spodní části přišly na řadu o několik dní později. Díky svalům a technice také podlehly a tak mohl být celý plac uhrabán a osázen travou. No, něco už tam pak určitě vysadíme.
Zpočátku to moc lichotivě vůbec nevypadalo.
Ale nakonec to šlo. Sice pomalu,zato jistě.
Ořezané větve nosili jsme přes cestu na hromadu.
Vrchní část (až na kořeny) hotovo.
S kořeny pomáhala i kolová technika. A bylo to znát.
Bitva o poslední tújku... :)
A už jen pozametat...
Více obrázků na: vlcidoly.rajce.idnes.cz/Brigada_u_pomniku_25.6.2022/